Ono je to nějak dáno přírodou, nebo osudem, nebo něčím naprosto jiným. Děti se narodí a v domě, nebo kolem něj na zahradě a podobně prožijí ohromnou část svého života. Pak přichází zlom. A ony buďto zůstanou a smíří se s tím, že je zde dost práce, nebo utečou do panelákového bytu, kde je té práce sice méně, ale… 

Ti, kdo nemají s domem zkušenosti a byli odchováni na sídlišti moc nechápou o čem je řeč. Přece když nechci, tak se nestarám. Ano, v tom mají pravdu. Ale kdo dokáže bydlet v domě a nestarat se? Na zahrádce to pak vypadá jako v pralese, střecha se bortí, okna vypadávají a komín se již dávno sesypal. Takový dům je škaredý a ztrácí i na hodnotě. Což je většinou škoda.  

Pokud je dům stará a po prarodičích, je to pak závislé od toho, jak se starali oni. Vždycky se po nějakém čase musí něco udělat. Například natřít nebo přeložit střecha. A to je opravdu práce pro otroky. Natírání samotné ani tak ne, ale překlad střešních tašek, to už je fuška.  

Je třeba natřít také plot, nebo jej nějak udržovat. Je zde denní práce na zahradě, to je jedno jaká. Tady se vždycky něco najde. Tamhle okopat záhonek, tamhle ho zase vyplít a onde je třeba prořezat stromy a křoviny.  

Kdo přidělá tyčky ke stromkům, to už je ve hvězdách.  

A tak se zaměstnává celá rodina a děti barák i zahradou proklínají. Také by šly raději na plovárnu s ostatními. Ale copak to jde, odejít od rozdělané práce? Nejde, tak vidíte.  

Takže vidíte, že ten, kdo má dům to nemá zase tak jednoduché. A to jsem nerozebíral, co všechno kolik stojí. Myslím například tu střechu. A ani ne tak barvy. Natřeme si to sami. Ale přeložit sami střechu? To nedáme ani omylem. Takže se pozve pokrývač a už to šupajdí. Peníze jemu a ten nebere málo, nové tašky, občerstvení pro dělníky či pomocníky a úspory mizí jako mávnutím kouzelného proutky. Ach jo, stálo nám to zato? Stálo. Určitě.