Žaneta seděla jako každý den v kavárně na rohu mezi její prací a jejím domovem. Seděla tu každý druhá nebo třetí den, záleželo, kolik měla času. Přišla sem, objednala si kapučíno a některý ze zákusků, někdy si dala vodu a salát, jindy si dala některý z drinků, které nabízeli. Pravda ale byla, že ani jedno ze jmenovaného nebyl důvod, proč sem doopravdy chodila.

Důvod k úsměvu

Ten skutečný důvod stál za kasou, usmíval se, měl na sobě zástěru a jmenovku s nápisem Petr, a byl zkrátka dokonalý. Vysoký, snědý, s černými vlasy a zelenýma očima, vždycky měl několikadenní strniště, měl dvě velká tetování na obou pažích a jeho akcent zněl cizokrajně. Nejspíš se tu nenarodil, ale Žaneta si byla jistá, že už tu žije dlouho. Doufala, že si jí eventuálně všimne, protože ona sama neměla nejmenší tušení, jak svádět muže, jako je on.