Touha vlastnit domácího mazlíčka je v lidech zakořeněna snad již od našeho úsvitu. Bylo dokázáno, že například již naši prapředci si brali vlčata, aby s nimi žila, a není pochyb o tom, že mnozí z nich se o ně dobře starali. O lásce ke zvířatům ostatně svědčí i nejrůznější hroby domácích mazlíčků, které nacházíme po celém světě.

Co se však může zdát zvláštní, je to, že zatímco některé druhy zvířat se staly rozšířenými v mnoha domácnostech, jiná se naopak neuchytila. Když se nad tím však zamyslíme, zjistíme, že to není až tak zvláštní. K tomu, aby se ze zvířete stal dobrý domácí mazlíček, je potřeba kombinace hned několika faktorů.

Tím prvním je dostatečně sociální chování. Zvíře samo musí pozitivně reagovat na lidskou přítomnost a umět si vytvořit vazbu na člověka. Plusem je, pokud dává najevo city. Nelze se tedy divit, že naprostá většina domestikovaných zvířat patří k druhům, které v přírodě žijí ve stádu či ve smečce. Výjimkou je kočka, avšak ta je trochu speciální případ. I ona však dává najevo city ke svým lidem.

Dále jsou to podmínky, které k životu daný druh potřebuje. Čím snadnější je splnit jeho nároky, tím lépe. Proto například šimpanzi či gorily, ačkoliv se bezesporu jedná o sociální druhy, v soukromých chovech prakticky nenajdeme. Vyžadují totiž příliš mnoho prostoru a pozornosti na to, aby bylo možné je pro běžného člověka chovat.

Pak je tu také užitečnost. Ta je ostatně téměř vždy prapůvodním impulzem k domestikaci. Psi stráží nás i náš majetek, kočky loví drobné hlodavce, koně v minulosti značně zjednodušili cestování, ovce poskytují vlnu, a tak dále. Pokud daný druh nebyl pro člověka nijak užitečný, nebyl příliš důvod jej domestikovat.

Teprve v posledních desetiletích až století jsme začali chovat zvířata cíleně pouze pro okrasu, nikoliv pro užitek. Je tedy pravděpodobné, že se v budoucnu objeví další, nové druhy, které budeme moci bez problému mít doma.